Christiane F. (My děti ze stanice ZOO) – interview z roku 1984

HistorieInspiracePsychologieSociální práce

Překlad interview, které Christiana poskytla v roce 1984 německému časopisu Stern.

Když jí bylo 13 let, byla narkomanka a prostitutka. Kniha, o jejím životě, pro ní mohla být nová šance na svobodný život. Ale skutečná Christiane F. – o 10 let později, je živoucím důkazem absence myšlenek a možností, které drogy člověku přinášejí. Pošetilé, hloupé – v tomto rozhovoru je toho živoucím důkazem. Ne proto, co říká. Ale proto, že neví co říct.

smazat
Zdroj obrázku.

V bytě, který se nachází v jedné staré budově, má Christiane 3 pokoje. V obývacím pokoji je kožená pohovka, matrace a černá rakev. V jednom z pokojů má přes celý prostor natažené lano, na kterém visí pomačkané šaty. Francouzský buldok a štěně dobrmana zaplňují další místnost, ve které jsou po zemi noviny nasáklé močí. Psi se perou, čas od času je třeba je od sebe oddělit.

Za pár dní bude Christiane 23 let (narozena 20. května 1962). Stala se symbolem celé narkomanské generace. Ve 12 zkusila hašiš, ve 13 heroin a ve 14 se dostala do gangu ze Stanice Zoo, slavné Berlínské party. Ale přežila.

Německý časopis Stern zveřejnil sérii My děti ze stanice Zoo (Wir Kinder vom Bahnhof Zoo), kniha se stala bestsellerem. Prodávala se po milionech.

Později se začala učit účetnictví v malém městě na severu Německa. Školu nedokončila. „Stejně mě akorát využili. Měla jsem dojem, že jsem všechno věděla už po 6 měsících.“ Chtěla se stát zpěvačkou, dokonce se podílela na jednom ne příliš úspěšném filmu, kde hrála roli go-go tanečnice. Bezcílně cestovala po celém světě. Když se natáčel film o jejím životě, pracovala jako poradce. Film se stal také velmi slavným, dostala za něj miliony marek.

Potom o ní dlouho nebylo slyšet. Až v roce 1983, kdy byla zatčena během zátahu v bytě drogového dealera, byla obviněna z „nákupu heroinu pro vlastní potřeby“. Minulý týden byla odsouzena.

Christiane, byla jsme odsouzena k zaplacení pokuty ve výši 3000 marek za to, že jste byla chycena s heroinem u sebe. Překvapil vás rozsudek?

Ne, já jsem to věděla. Soudce a právníci věděli, jaký bude rozsudek.

Právník šel k soudu s vaší dvojnicí, takže jsme neměla být poznána. Vstoupila jsme hned za nimi…

A oni na nás hned skočili. Ti novináři mě štvou. Pro ně je člověk jen kus zboží.

U soudu jste prohlásila, že už nikdy nebude brát heroin znovu, že to bylo naposledy…

Můžete se podívat, co napsali. To jsem neřekla. Teď to nemůžu vědět, budu v rozpacích, až se to stane znovu. A vznikne tady další skandál, ale já už v Německu nezůstanu, odejdu.

A kam chcete odejít?

No, možná do Itálie.

A proč Itálie?

Tam je život velmi šťastný, všichni mluví najednou a to mě baví.

Proč jste v relapsu?

Já nevím. Je to šance. Když znáte ten pocit s heroinem, nikdy nezapomenete. Je to tak dobré…

A končí to katastrofou. Budete se pohybovat jen mezi závislostí, děláním peněz, krádežemi, prostitucí. Dva

z Vašich přátel už kvůli heroinu zemřeli.

Prostituce byla ta nejhorší věc, jakou jsem kdy udělala. To už nikdy dělat nebudu. Koneckonců, už jsem starší…

I když jdete znovu vstříc pádu…

No, já budu radši brát heroin, než pít alkohol. Není horší droga, než alkohol. Dokonce ani závislý na heroinu se tak nezničí jako alkoholici.

Ale na heroinu je pád rychlejší.

No, moje recidiva mě nijak nepoškodila. Společensky jsem se nezměnila.

Ale opět vás zatkla policie.

Ah, policisté. Ti, kteří mě vezli do vazby, byli v mém věku. Byli strašně hrubí. Připoutají vás jak psy. Nemůžete mluvit. A sebrali mi mojí krabičku cigaret.

Zatímco prohledávali byt toho drogového dealera?

Ne. Udělali to když jsme byli venku. Potřebovali klid, všechno rozházeli po zemi. Všechno to zpackali.

To bylo přesně před rokem. Pocítila jste od té doby touhu vrátit se k heroinu?

Ne, já jsem čistá.

Byla jste na stanici Zoo?

Stanice Zoo je velmi drahé místo. Scéna se neustále mění. Stanice Zoo je všude. Tehdy jsme tam byli jen my, nikdo jiný. Nechce se mi brečet, když se tam jdu projít.

Byla jste něco jako Jana z Arku drogové scény osmdesátých let. Přežila jste a dostala se z toho. Necítila jste někdy nějaké nutkání pomoci drogově závislým?

Ne, nikdy jsem se necítila zodpovědná za ostatní. Každý z nich musí vědět, co dělá.

Už jste někdy viděla sebe samu jako idol, symbol naděje pro zoufalé?

Vždycky mi přišlo k smíchu číst o sobě v novinách. Nikdy jsem se necítila jako idol. To byl někdo jiný.

Velká osobnost, slavná Christiane F. byla pozvána šéfem Vydavatelství Diogenes, do Curychu, na dobu 8 týdnů. Jako vzácný exponát ve vysoké společnosti?

Cítila jsem se přijatá. Anna Keel, manželka Daniela Kella, majitele vydavatelství, mi telefonovala do Berlína aby mě pozvala, abych přijela do Curychu. Chovali se ke mně jako k dceři. Málem jsem je oslovovala „mami a tati“.

A na co se Vás mamka s taťkou ptali?

Jejich dvě děti měly kulturní program, kterého jsem se zúčastnila také.

Jak to udělali? Kontrolovala jste je?

Ano, při večeři.

A jaký byl ten program?

Začalo to už v Berlíně, kde mě Anna vyzvedla. Pak jsem s ní šla na Chekhovi „Tři sestry“, to bylo cool. Na jevišti byly skutečné stromy. Trvalo to 4 hodiny…

smazat
Zdroj obrázku.

A v Curychu?

Tam jsme šli taky do divadla. Museli jsme se dívat na něco typicky švýcarského. Ale bylo to v němčině. Byla jsem na „The naked craziness“. Hrozné. Byla to scéna s několika dveřmi, kde stále někdo přicházel a odcházel. Chekhov se mi alespoň trochu líbil. Znám ho, mám nějaké jeho knihy.

A co dalšího zahrnoval program ve Švýcarsku?

No, jeli jsme do Říma, setkali jsme se s Fellinim. Viděli jsme natáčení a pak jsme šli na oběd do Cinnecittŕ.

A v jakém jazyce jste mluvili?

V angličtině. Ale moc ráda bych se naučila italsky.

A proč se neučíte?

Nemám čas.

Nemáte čas? Ale nikde nepracujete! Měla byste mít dostatek času na učení.

Měla bych o tom popřemýšlet. Ale učit se sama doma… já prostě nemůžu. Potřebuju někoho, kdo by mě popostrčil. Jsem líná.

V Curychu jste se také seznámila se slavným spisovatelem Friederichem Duerrenmattem?

Nechtěla jsem se s ním seznámit. Nemám ho ráda, protože jsme ho četli ve škole.

Kolikrát jsme četla svou knihu?

Asi třikrát. Vždycky se snažím nemyslet na to, že ta dívka v knize jsem já. Také bych ráda věděla, proč ostatní tu knihu tak milují.

A jaké další knihy se Vám líbí?

The Grosskotz od Mathiase Nolteho. A Cream Train od Andrea Carlo. To jsou mé oblíbené.

Teď jste zpátky v Berlíně, bez podpory rodiny. Ale nežijete sama. Je tu s Vámi přítel z Curychu, Palestinec z Izraele.

Samir zmizí brzy. Pro mě je stále těžší najít přítele. Většina z nich se nechá mnou opečovávat. A když začnou dělat cokoli já chci, přestanu je respektovat. Kromě toho, podívejte se na tohohle. Kouří 4 krabičky cigaret denně. Neuvěřitelné. Já sama jsem kouřila 4 krabičky! To je příliš. Dráždí mě, když se někdo holí s tekoucí vodou, a tvrdí, že je to odpad. Nebo když někdo spotřebuje půl balení čistícího prostředku na umytí jednoho šálku. Čistící produkty znečišťují životní prostředí stejně jako průmysl.

Jste teď „zelená“?

Bohužel, „zelení“ nejsou profesionálové, protože bojují mezi sebou. Navíc, nikdo nemůže mít strach z někoho, kdo má vousy…

Docela buržoázní předsudky…

Ale takhle nezískají dostatek hlasů.

Už jste někdy mluvila s někým „zeleným“?

Ne, nesnášim konverzaci.

Co je ještě zajímavější, než konverzace?

Sledovat televizi, nejlépe ležet v posteli. Nevydržím číst noviny. Hudba mě nezajímá. Pokud davy půjdou na koncert Tiny Turner, nemusím jít taky. Dávám přednost amatérským kapelám.

Posloucháte svůj walkman?

Toho mi ukradli, jako všechno. Byla jsem okradena kamarádkou. Mrcha. Vzala mi všechno. Kosmetiku, oblečení, poháry a nádobí a 700 marek. Raději už nechci peníze, už ne. Nevím, jak zacházet s penězi, jsem příliš hodná. Žiju ve špatném světě, se špatnými přáteli. A nemohu nic změnit.

Nemáte někoho, kdo by Vám pomohl, když nejste v pořádku?

Ne.

Co Vaše matka?

Nevím, co mám říct své matce.

Nejste na sebe naštvaná, že jste nedokončila studium?

Ne, Daniel Keel také školu nedokončil. Studium je staromodní. Naučíte se všechno za 6 měsíců a pak jste jen využíván.

Nepřipadá Vám také staromodní vařit pro sebe?

Neumím vařit. Pokud není nic hotového, nejím.

Je nějaký druh ženy, jakým byste chtěla být?

(dlouhá pauza) Myslím, že nejsem tak špatná.

Takže, nemáte žádné plány?

Když mám nějaké plány a nepodaří se, jsem z toho v depresi. To je důvod, proč nemám přání nebo sny.

Jak si představujete zítřek?

Nechci si nic s nikým plánovat na dobu delší než týden.

A co dovolená?

Když chci cestovat, tak si koupím lístek a jedu.

Takže jste se právě vrátila z mírového rodinného života ve Švýcarsku zpátky do příšerného Německa…

Když jsem přijela z Curychu, musela jsem přestupovat v Hannoveru. Měla jsem na sobě růžový kostým a červený šátek a nesla jsem zavazadla. Všichni vypadali ohromeně…

…Christianou, utlačovanou…

Dostala jsem vztek a můj přítel mi řekl ať si sundám ten šátek. Ale já odmítla, protože chci, aby všichni byli v šoku.

A co oni dělali?

Dlouhou dobu jsem se jim to snažila vysvětlit. Na konci jsem to vzdala. Když na tom trvám, snažim se je ohromit, reagují pasivně. Už nemám ráda lidi.

Ale nelíbí se Vám být sama?

Nesnášim to. Až můj přítel odjede do Izraele, zavolám někomu aby tu byl se mnou.

Strach ze samoty? Nebo z něčeho jiného?

No, mám strach z vlaků. Vždycky jsem si říkala, že jestli umřu, bude to kvůli vlaku.

smazat
Zdroj obrázku.

Dostala jste spoustu peněz z Vaší knihy a koupila jste si tento byt. Kde je zbytek peněz? A kolik je tady v této rakvi?

Ne, tam jsou všechny moje účty.

Takže vy jste teď bez peněz?

Jsem v konkurzu. Musím dát 65% z těch peněz na daně.

Což jste zapomněla udělat…

A když se dostanu k nějakým penězům, jdou rovnou do státní pokladny. Dokonce i můj telefon je odpojen. Nechtěla jsem platit společné vlastnictví a další věci…

A kde chcete brát peníze do budoucna?

Neumím si představit, že práce je radost. Vždycky se cítím tak špatně, když se mě někdo ptá, co chci dělat za práci. Jak se lidé dívají nechápavě, když říkáte, že nemáte práci. Nevidím, že přátelé žijí bez přátel. Asi ještě nejsem dostatečně zralá, abych věděla co chci.

Ale co byste ráda dělala?

Momentálně bych ráda měla soukromý útulek pro zvířata. Ale moji přátelé jsou proti tomu. Tvrdí, že bych neměla zahazovat svou inteligenci v takovéhle věci. Měla bych dělat něco, co by mohlo změnit svět.

 

smazat
Zdroj obrázku.

Hanka

*1989 | Redaktorka, social media freak, milovnice dobrých knih a tvrdé hudby.
Předchozí článek
Když piješ vodu, mysli na pramen
Následující článek
Bleskové povodně v ČR v roce 2010 a lidský potenciál internetu

Napiš mi tvé dojmy z článku, uděláš mi tím radost ;)

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz
Suplementy pro Vaše svaly a síly